čtvrtek 29. června 2017

Promoce

Znáte ten pocit, kdy jedete na výlet nebo dovolenou a v noci se neustále budíte a kontrolujete hodiny jestli je už (konečně) čas vstávat? V pondělí 26.6. 2017 jsem měla podobné pocity. I přes to, že to nebyl výlet.

Vstávalo se brzy, protože přeje jen je to od nás do Uherského Hradiště větší kousek. Bylo horko na padnutí, ale cesta utíkala a za chvilku jsme vjeli do mého nejmilovanějšího města. Pokaždé když sem vjedu se mi na chvilku zatají dech. Škola mi kromě titulu dala i lásku k tomuto městu. Za to děkuji.




Teď už se jen sejít s kamarádkou. Dojít do kina, kde se promoce konají. Hodit dvě kola nacvičování chůze na pódium, vyslechnout si pokyny a s devátou ranní čekat na fanfáru.


Trubky troubí a my vycházíme. Tají se mi dech, modlím se ať nespadnu a rozháním vší silou slzy. Všechny tyhle lidi totiž už zřejmě nikdy společně neuvidím.


Stojím v řadě. Čekám na své jméno a zřejmě jsem pro tuto chvíli boj se slzami vyhrála.


Je to tady. Jdu. Pronesu slovíčko: "slibuji". Potřesu si rukou s děkanem. Vezmu diplom. Ukloním se a řadím se zpět.


Poslechnu si náš proslov a jsem dojatá. Znovu.

Potlesk.

Odcházíme.


Další obrovská životní zkušenost je za mnou. Již nikdy slečna, ale paní. Paní s vysokou školou. I když zatím jen se dvěma písmeny ... Bc.


Následuje kolotoč focení. Gratulací. Panáka slivovice.


Nasedáme do auta a odjíždíme do restaurace na oběd. Jsem naprosto vyčerpaná a zároveň šťastná, smutná i pyšná. Pyšná, že jsem to přes obrovské překážky dotáhla do konce.


Děkuju.

Na co jste v poslední době byli pyšní Vy?

Lena <3

Žádné komentáře:

Okomentovat

Moc Vám děkuji za komentáře :)