čtvrtek 18. ledna 2018

* Aňa GEISLEROVÁ * P.S. *

Jsme se sestrou v knihkupectví. Ona ví, že ten svět miluju. A ona miluje mě. Proto se rozhodne rezignovat a i přes zvláštní pohledy prodavaček se usadí s telefonem v křesle a nechává mě se ztratit mezi regály.

Potuluji se, usmívám se, hladím knihy a rozplývám se. Mé srdce prahne po Alchymistovy i učebnici angličtiny. Nakonec se rozhodnu, že si žádnou knihu nevezmu a odcházíme na oběd, když v tom do mě naprosto praští. A já se zamiluji, i když ještě nevím do čeho.

Má naprosto obyčejný název - P.S. 

pondělí 15. ledna 2018

Vánoce 2017 v 15 bodech

V předchozím článku byly shrnuty Vánoce roku 2015 a 2016. Proto jsem přemýšlela, jak to pozměnit, aby to nebylo úplně stejné, ale zároveň abych i tyto Vánoce měla zaznamenané. A tohle je výsledek. Vánoce 2017 v 15 bodech.


1. Vánočka k snídani.

2. Výroba chlebíčků.

čtvrtek 11. ledna 2018

Vánoce 2015 a 2016

Vánoce 2015

 Musím říct, že letošní Vánoce byly skvělé. Celá naše čtyřčlenná rodina měla tu správnou vánoční náladu. A i přesto, že jsme ještě 22. prosince neměli všechny dárky, dokonce ani všechny druhy cukroví, tak nás stres nedokázal chytit.



   23.prosince se u nás nazdobil stromeček. Udělali jsme ozdobný květináč plný vánoční pohody na okno, vajíčková pomazánka již čeká na zítřejší den v lednici a "suché" ingredience na bramborový salát též. K večeru jsme si šli  zazpívat před naši malinkou kapličku koledy a víc vánočnější nálada už nemohla být.

pondělí 8. ledna 2018

Hello Budapest!

Říkala jsem si jestli o tomto zážitku vůbec psát, protože jsem v Budapešti byla už na konci ledna. Nakonec jsem se však rozhodla, že ho přece jen sepíšu. I kdyby jen pro sebe.

Byl to naprosto spontánní výlet. Zkrátka mi večer napsala kamarádka, co bych řekla na Budapešť.
A já odpověděla, že jdu do toho, protože jsem zrovna přemýšlela, že chci být více spontánní.

Do Budapešti jsme vyjely autobusem brzy ráno 29. ledna 2017. Dopoledne se ubytovaly v nejlevnější ubytovně široko daleko, kdy jsme pokoj sdílely s naprosto cizíma chlapama. V tu chvíli jsem myslela že moji kamarádku zabiju, ale už se s tím nedalo nic dělat.
Bydlet jsme bydlely a byl čas poznávat krásy Budapešti. A že je nádherná, o tom nás nemusela přesvědčovat dlouho. Stačilo pár hodin abych si ji zamilovala. A to i v zimě, kdy jsem necítila jediný prst na noze a bála se sundat si ponožky, abych zjistila jestli vůbec ještě prsty mám.


pátek 5. ledna 2018

Promoce

Znáte ten pocit, kdy jedete na výlet nebo dovolenou a v noci se neustále budíte a kontrolujete hodiny jestli je už (konečně) čas vstávat? V pondělí 26.6. 2017 jsem měla podobné pocity. I přes to, že to nebyl výlet.

Vstávalo se brzy, protože přeje jen je to od nás do Uherského Hradiště větší kousek. Bylo horko na padnutí, ale cesta utíkala a za chvilku jsme vjeli do mého nejmilovanějšího města. Pokaždé když sem vjedu se mi na chvilku zatají dech. Škola mi kromě titulu dala i lásku k tomuto městu. Za to děkuji.


středa 3. ledna 2018

Jak jsem se stala Bc.

Upřímně jsem nečekala, že mě získání těchto dvou písmen bude stát tolik nervů a slz. Ale to předbíhám, mrkněme na to od začátku.

Prvním krokem bylo napsat bakalářskou práci. Vybrat si téma nebylo těžké, zkrátka jsem si vybrala to, co se mi názvově líbilo nejvíc - Varování obyvatelstva při živelních pohromách. Napsat ji bylo už těžší, prvně jsem měla horu času, tak proč bych psala, pak se čas zkracoval a zkracoval, až se mi zdálo, že ho mám zatraceně málo.
Hroutím se a píšu.
Píšu neustále. Nadávám si, že psát takhle od začátku už nemám dva měsíce co dělat.
Brečím. Smazali se mi citace. Vedoucí mi napsal nekonečno poznámek. Opravdu jsem se bála, že moje tištěné dítě neuvidí světlo světa.
Uvidělo. Dokonce v předstihu.
Bakalářka odevzdaná. Zkouškové splněné. Nervy v kýblu.

úterý 2. ledna 2018

Podzim zaklepal, vešel a odešel

Léto nám zamávalo už dávno. Poslední teplé sluneční paprsky odešly též a přede dveřmi (nebo už ve dveřích?) je paní Zima.





Já mám však chuť zavzpomínat na období dýní. Ze kterých mám moc ráda polévku, ale o dost radši je vyřezávám. Připadám si pak jako dítě, jehož největší starostí je, zda se bude dýně usmívat, mračit nebo děsivě zubit.